Přinášíme recenze prvních 7 knih vhodných pro truchlící děti a jejich nejbližší, kteří s nimi toto náročné období procházejí.

Milá Joy – Gary Andrews

Komiksová kniha Garyho Andrewse dává nahlédnout do těžkého procesu vyrovnávání se s náhlou smrtí milované ženy Joy, které je spolu se svými dvěma dětmi vystaven. Zcela bez přípravy, zcela bez návodu, jak žít dál. Svůj příběh zaznamenával ilustrátor formou kresleného deníku, do něhož zachytil s humorem a nadsázkou vše, s čím se musela rodina vyrovnávat.

Andrews postupně předkládá situace, kterými musel on a jeho děti projít – podivné bezčasí prvních dní, které vystřídal nezastavitelný proud smutku a slz. Smutek ho provázel další dlouhou řadu dní, vztah s ním se však pomalu měnil – z nelítostného tyrana prvních měsíců, k nenápadnému, ale stále přítomnému stínu smutku, až po tichého společníka, který sice není vítán, ale je tolerován a akceptován. Vývoj smutku ale nebyl lineární, a to především u dětí – náhle objevenou radost opět vystřídal prudký pád do hlubokých bolestných vod zármutku. S ubíhajícím časem se stále více objevovaly vzpomínky na krásné chvíle s Joy, více než smutek to byl pocit něhy, při pohledu na některou z jejích věcí. Až se jednoho dne dostavilo tiché přijetí naplňující klidem. Rodina se společně učila novým rituálům, zvykala si na nový život. A přesto, že se vše vrátilo časem do normálu, alespoň co se běžných návyků týče, už nikdy nebylo nic jako dřív. Vše se změnilo, ale bylo potřeba jít dál. A tak se táta s dětmi učil být znovu šťastný v tomto novém světě.

„Každý den jsme se učili, jak se s naším novým životem vypořádat. Každý svým vlastním, někdy docela překvapivým způsobem. A věci se pomalu začínaly podobat normálu, i když „normál“ se nenávratně změnil. Všichni tři jsme se učili radovat a být šťastní…“

Návštěva malé smrti – Kitty Crowther

Jak vlastně vypadá smrt? Jak vnímat její příchod?

Drobná publikace belgické spisovatelky a ilustrátorky Kitty Crowther otevírá náročné a tíživé téma v něžném příběhu personifikované smrti, jež tráví své dny odváděním zemřelých ze světa živých. Její poslaní je však naplněno neštěstím a smutkem. Nikdo její příchod nevidí rád, přináší jen strach a chlad. Až do chvíle, kdy s ní má do jejího království odejít holčička Evelína. Ta ji přivítá s úsměvem, vděkem a úlevou. Smrt jí pomohla od nemoci a bolesti, která ji za života sužovala a ona se s klidným odevzdáním vydává na cestu do království mrtvých, aby vstoupila do andělského života.

Autorka se příběhem pokouší zaplašit strach z příchodu smrti, ale také ukázat její vlídnou stránku – úlevu od utrpení, přijetí do láskyplného náručí. Vykresluje zde představu o domnělém posmrtném světě, v němž je o mrtvé dobře postaráno a kam je kromě smrti samotné doprovodí anděl s něžnou tváří – není se tak čeho bát.

Když Dinosaurům někdo umře (Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké) – Laurie Krasny Brown a Marc Brown

Smrt je všudypřítomnou přirozenou součástí života a týká se každého z vás, ať už jste člověk, kočka nebo snad dinosaurus. Autoři útlé publikace se na několika stranách pokoušejí přiblížit proces ztráty blízkého v jeho celistvosti – co vlastně znamená žít a co zemřít, proč a jak umíráme, ale především jak se cítíme, pokud do našeho života smrt zasáhne. Skrze rodinu dinosaurů nahlížíme na situace smrti, které se mohou velmi lišit, ale vždy představují velké množství emocí, se kterými se potýkají nejen dospělí, ale také děti. Pro ty mohou být tyto emoce často velmi obtížně uchopitelné, a proto je třeba nabídnout jim společné sdílení či vysvětlení – nejen toho, co se děje, ale právě také toho, co cítí. Kniha poukazuje na strach, který může v dětech smrt vyvolat. Nejen strach ze smrti jako takové, ale také obavy, že už nic nebude jako dřív. I proto je zásadní dostatečně citlivý přístup během celého procesu truchlení. Zdůrazněna je role rozloučení a následného vzpomínání, díky nimž může být celý proces odchodu blízkého lépe uchopen a lze dojít klidného smíření a uchování hezkých vzpomínek, namísto strachu a bolesti.

Máváme ti, dědo – Martina Špinková, Šarlota Filcíková

“Může dědeček, který zemřel, přiletět letadlem a pak si je strčit do kapsy? Proč peče Ferdova maminka harmonikový dort? Mohou šaty o nás něco povídat? A smí se dát do rakve velbloud?”

Odchod blízkého představuje spousty dětských otázek. Některé jsou plné zvědavosti nad místem, kam se milovaný člověk vydal, jiné se týkají podivuhodného pohřebního obřadu, některé vyjadřují obavy, zda se zemřelý bude mít na novém místě dobře a zda na nás – kteří jsme zůstali na světě – pořád myslí. Kniha Martiny Špinkové a Šarloty Filcíkové se pokouší řadu takových otázek zodpovědět, zatímco vypráví příběh tichého odchodu dědečka očima malého dítěte. Autorky nás postupně provedou celým praktickým procesem přípravy posledního rozloučení – od omytí a oblékání těla k organizaci pohřbu, až po pohřební hostinu, na níž rodina již začíná překrývat smutek vzpomínkami na krásné chvíle strávené s dědečkem. A právě v takových vzpomínkách lze najít útěchu – bolest ze ztráty se zda menší a přijetí smrti jednodušší.

Anna a Anička (O životě na začátku a na konci) – Martina Špinková

Kniha Martiny Špinkové byla vydána jako první publikace neziskové organizace Cesta domů v edici Bludiště. Ta se zaměřuje na obrázkové knihy pro děti, kterým se snaží zprostředkovat závažná a leckdy komplikovaná témata způsobem přístupným a vlídným. Skrze příběhy z každodenního života jsou tak rodičům otvírány možnosti, jak s dětmi tyto aspekty diskutovat.

Povídání o Anně a Aničce přináší pohled na něžný vztah mezi vnučkou a babičkou. Zatímco holčička roste a učí se, babička pomalu uvadá a vytrácí se. Babiččin odchod naplní Aničku velkým smutkem, avšak silné pouto mezi nimi jí pomáhá s babičkou komunikovat v myšlenkách i po smrti. To holčičku naplňuje klidem, stejně jako představa, že babička se má dobře a dokonce má na novém místě spoustu kamarádek. Svou čistou láskyplnou představivostí a vzpomínkami pomáhá tak Anička truchlit také svým rodičům, kteří jí nejprve pomohli babiččinu smrt zpracovat.

 Slon v pokoji – Earl A. Grollman

“Je to opravdu jako s velkým slonem v malém pokoji. Slon tu velice překáží, ale nikdo o něm nemluví.” Smrt může často představovat takového slona – je až příliš přítomná, je nepřehlédnutelná, ale jak o ní mluvit? Raději vůbec.

Kniha amerického rabína Earla Grollmana otvírá těžko uchopitelné téma smrti pro dospívající, kteří již nejsou dostatečně dětmi na to, aby dokázali smrt přirozeně přijmout, ale ještě nejsou natolik dospělí, aby se se smrtí zvládli sami vyrovnat. Blízké setkání se smrtí vyvolává obrovské množství emocí, které je právě především v období emocionální nestability lidského dospívání potřeba zpracovat s tou největší citlivostí, ale i otevřeností. Autor zde nabízí řadu možností, jak pracovat s emocemi, jak se zbavit stresu, který v nás může smrt vyvolat, na koho se obrátit o pomoc v těžkých chvílích. Postupně provádí truchlícího dospívajícího od prvních chvil po úmrtí, ke zvládnutí nejbližších dní, až po myšlení na budoucí život, spolu se vzpomínkami na zesnulého. Pomáhá také mladým lidem přijmout veškeré pocity ze smrti – nechat je uvědomit si, že jsou přirozené a je potřeba jim dát průchod, stejně jako je potřeba období zármutku opustit a umět se znovu radovat ze života.

Setkání pozůstalých

Dne 25. dubna uspořádal tým poradny pro pozůstalé další ze společných setkání. Sešli jsme se v kapli hospice na  bohoslužbě za naše blízké zesnulé. Mši vedl P. Tomáš Paradič a na kytary a zpěvem hudebně doprovázely Monika a Soňa z naší poradny. Poté následovalo milé setkání pozůstalých rodinných příslušníků s personálem poradny v prostorách bašty. Zaznělo čtení Žalmu s krátkým zamyšlením v podání O. Tomáše. Nad kávou a malým občerstvením jsme pak mohli naslouchat, ošetřit, povzbudit a s vděčností vzpomenout na naše drahé blízké, kteří byli pevným bodem našeho života a už nás předešli na jeho pomyslný druhý břeh. Společný podvečer se nesl ve vlídné a srdečné atmosféře, kdy se nám dostalo krásných cenných zpětných vazeb. A to i ve formě s láskou upečeného dortu. Děkujeme všem zúčastněným za jejich čas a milé společenství.

Nenechme je po ztrátě samotné

Další z úspěšných setkání v rámci Poradny pro pozůstalé byla přednáška PhDr. Aleny Poláčkové na téma Truchlení dětí. 

Přednáška byla plná příkladů z praxe a paní doktorka byla velmi lidská a empatická. Dozvěděli jsme se jak porozumět dětským traumatům. Během přednášky došlo i na diskuzi a sdílení osobních zážitků. Děkujeme Nadace EP Corporate Group za podporu. Jsme rádi, že můžeme otevírat tato témata. Všem návštěvníkům děkujeme za účast.

Ztráta partnera

Včera proběhl další podvečer poradny pro pozůstalé. Tentokrát jsme společný čas věnovali vzpomínce na životní partnery. Společně jsme shlédli film Krajina stínů, který zachycuje krásu i bolest vztahu mezi mužem a ženou, do jejichž života vstoupí nevyléčitelná nemoc. Film z roku 1993 je autobiografií britského spisovatele C.S. Lewise, jehož postavu výborně ztvárnil herec Antony Hopkins. Předlohou k filmu byla kniha Svědectví o zármutku, kde známý spisovatel zachycuje své myšlenky a způsob, jak se vyrovnává se ztrátou své milované manželky. Obojí – film i knihu můžeme vřele doporučit.

Čas to byl opět krásný, přínosný. Společné sdílení může být léčivé, z těchto setkání mohou vznikat i nová přátelství. Všem účastníkům děkujeme.

Setkání u punče

Chvíle plná emocí, vzpomínek a sdílení.

Dne 25.1. 2024 jsme prožili srdečné, smysluplné a obohacující setkání. Byla to chvíle plná emocí, vzpomínek a sdílení. Pozůstalým bylo nasloucháno v příjemné atmosféře u zimního punče a drobného občerstvení. Děkujeme všem přítomným za vzájemnou podporu a důvěru.

Svíčka

Celosvětová vzpomínka na zesnulé děti.

K naší práci patří i péče o pozůstalé. Poradenství pro pozůstalé spočívá především v naslouchání a podpoře. Obracet se na nás mohou nejen pozůstalí po našich pacientech, ale i široká veřejnost.

V rámci pomoci pozůstalým jsme se druhou prosincovou neděli připojili k celosvětové vzpomínce na zesnulé děti. Ve svátečním večerním programu zaznělo krásné kytarové blues, báseň a modlitba za děti.

U sochy Jana N. Neumanna jsme v 19h rozsvítili svíce, které během dne rodiče za své děti v parku připravili. Následně se celý park rozzářil mnoha světly svíček. V bílém studeném sněhu jejich teplé plaménky vykouzlily dojemně křehkou a velmi hřejivou atmosféru. Park zářil do 20h na poděkování za životy všech dětí, kterým byl vyměřen příliš krátký čas. Vlivem časových pásem po celý den na některém místě zeměkoule svítilo pro naše děti světlo. Děkujeme všem, kteří tuto myšlenku podpořili.