Kaple sv. Jana Pavla II.

Možná vás napadá otázka, proč v hospici - rodném domě sv. Jana N. Neumanna - není kaple zasvěcena právě jemu? Důvod je jednoduchý. Kaple sv. Jana N. Neumanna v budově již je – v klášterní části areálu a slouží sestrám boromejkám. Pro potřeby hospice a pacientů pak byla zbudována bezbariérová kaple nová…

 

 

Televizní zpravodajství ČT o události můžete shlédnout zde www.ct24.cz/regionalni/122765-netrvalo-ani-den-a-jan-pavel-ii-ma-svou-kapli/

 

 

 

 

 

 

 

 

PŘENESENÍ OSTATKŮ

 

Když papež Benedikt XVI. svého předchůdce v Římě beatifikoval, asi nikoho z nás v tyto chvíle nenapadlo, že Jan Pavel II. s námi jednou bude v kapli i fyzicky.

S myšlenkou případného získání ostatků přišla jedna z lékařek, která v hospici pracuje. Již vícekrát jsme v hospici měli příležitost si ověřit, že Bůh přeje naivním bláznivým nápadům, jsou-li dostatečně upřímné a bezelstné. Sepsal jsem tedy žádost adresovanou krakowskému metropolitovi Stanislawu kardinálu Dziwiszovi, kterou do polštiny vstřícně přeložil P. Bogdan Ganczarski z Volyně. Spolu s laskavým písemným doporučením o. biskupa Jiřího bylo před Vánoci vše odesláno.

Dlouho nebyla nijaká odezva. Po dvou měsících mne naděje na získání ostatků již opouštěla. Jako poslední aktivitu jsem se rozhodl napsat emailový dopis na krakowskou kurii s „nenápadným“ dotazem, zda-li žádost vůbec doputovala na patřičná místa. Krátký text jsem si přeložil do polštiny a jal se do adresáře v mailové zprávě kopírovat elektronické adresy z webové stránky krakowské arcidiecéze. Do odeslání emailu scházelo několik málo minut. V ten moment vstoupila do mé kanceláře paní recepční s došlou poštou. Na prvním místě ležel dopis z Polska s kardinálským znakem na obálce...

Odpověď byla kladná, žádosti kard. Dziwisz vyhověl. Ostatky si prý můžeme vyzvednout osobně v Krakowě po telefonické domluvě v kanceláři kurie. Poprosil jsem o. biskupa, aby na dlouhou cestu se mnou uvolnil mého kamaráda P. Tomasze Piechnika.Vyrazili jsme v pondělí 25. 3. 2013 ráno. V Třeboni ještě přistoupil P. David Henzl. Chovali jsme naději, že budeme mít čest ostatky  bl. Jana Pawla II. převzít z rukou tehdejšího jeho osobního sekretáře a nynějšího nástupce na krakowském arcibiskupském stolci, kard. Dziwisze. Podmínkou bylo přijet do 13:00. Díky dopravní zácpě v centru Krakowa jsme na arcibiskupství dorazili až před čtrnáctou hodinou. Pan kardinál již byl pryč. Podle sekretářky – řeholní sestry – máme přijít v 15:00 a snad z rukou alespoň některého z prelátů ostatky převezmeme. V daný čas jsme nervózně přešlapovali na místě. Vstupujeme do krásného velkého barokního sálu s historickými portréty polských hierarchů. Jaké bylo naše překvapení, když do sálu vešel sám otec kardinál. Se všemi se pozdravil. Krátce pohovořil a vyznal se z náklonnosti k české zemi a českému národu. Posléze se vzdálil do boční místnosti, aby se vrátil s malou červenou krabičkou. V ní se skvěl malý kruhový pozlacený relikviář, uprostřed prosklený. A v něm kousek plátna s kapkou krve bl. Jana Pavla II. Po krátkém rozhovoru pro Českou televizi se o. kardinál s námi rozloučil se slovy, že nám dává to nejcennější, co má...

Plni rozrušení si zcela neuvědomujeme, co vše se vlastně odehrálo. Vycházíme z arcibiskupského paláce. Krabičku s relikviářem skrývám pod sakem, v kapse košile na hrudi, u srdce. V tu chvíli zavanul tak silný vítr, že nás stálo sil udržet se na nohou a neztratit rovnováhu. První myšlenka, která mi přišla mna mysl – Jan Pavel II. přece miloval vítr. Vítr, jako symboliku vanutí Ducha svatého. V tu chvíli jsem pochopil, že je opravdu s námi...

Cesta zpět ubíhala rychle i proto, že za volantem jsme se mohli střídat. Mí spolucestující vystupují v Třeboni, resp. Č. Budějovicích. Do hospice přijíždím na druhý den dopoledne. V kapli již čekají hospicoví zaměstnanci – pan primář, vrchní sestra a další. Mj. také sestra z místní komunity sester boromejek. Jak že se jmenuje? SM. Jana Pavla, SCB...

O. biskup Jiří určuje, že ostatky budou uloženy do kříže v centrální části kaple. Oslovuji truhláře, aby v kříži vhodně vytvořil malý prostor pro uložení. Za několik dní zvoní neznámý telefon. Na druhém konci se ozve hlas uměleckého vitrážisty, který sděluje, že by si považoval za čest dobrovolnicky a zdarma vyrobit sklo na zakrytí prostoru ostatků po jejich uložení do kříže. A tak se stalo. Ostatky jsou, díky vstřícnosti a zbožnosti dobrého člověka, uzavřeny originálním sklíčkem z relikviáře sv. Reparáta z 18. století!...

 

Robert Huneš, ředitel hospice