english deutsche

Napsali nám, napsali o nás

Mně se tady tak líbí... Ale nikomu o tom neříkejte, chtěli by sem pak všichni!

(slova naší pacientky na konci jejích dní)

 

 

 

Dobrý den,

chtěla bych Vám tímto dopisem vyjádřit svůj dík a obdiv práci, kterou vykonáváte s neuvěřitelnou láskou. Dnes je to týden, co zemřela naše babička, maminka a manželka paní A. P. Měla závažnou chorobu a po roce utrpení v bolestech jste ji právě Vy dokázali v posledních chvílích vykouzlit úsměv na tváři a to proto, že právě od těch nesnesitelných bolestí jste jí dokázali pomoci. Vaše práce by měla být placena zlatem…

Je až k nevíře, jakým způsobem se pečovatelky a sestřičky chovají jak k pacientům, tak k rodinám, které je navštěvují. Na poslední návštěvě u naší babičky její dcera téměř zkolabovala, sestřička s velkou ochotou nám byla nápomocna a vysvětlila, že by měla sebrat všechnu sílu, strach odsunout a rozloučit se s babičkou a

dopřát jí klid, aby mohla odejít... Nikdy jsem neslyšela slova: nemáme čas, nejste tady jediní apod. Jste prostě úžasní a budu Vám držet palce. Doufám, že i spousta jiných rodin se rozhodne dát své blízké do hospice a nenechá je napospas nemocnicím a LDnkám. Děkuji mnohokrát.

(z dopisu vnučky pacientky)

 

 

 

...s hospicem jsem se seznámila koncem února letošního roku, kdy jsme k vám přivezli tatínka. Začalo tím naše společné „spolužití“ jeho posledního úseku života. Nevěděli jsme přesně do čeho jdeme a tak první dny byly trochu napjaté a nervózní, poznávali jsme společně s tatínkem nové prostředí a lidi. Ale už po týdnu jsme si začali čas u vás podle možností užívat.

Věděli jsme, že na konci naší cesty je tatínkova smrt, a přesto to bylo krásné období. Přístup lékařů,  sester i všech ostatních byl neuvěřitelně laskavý a velice individuální. Měli jsme pocit, že jste tu jenom pro nás! Další věc, která byla důležitá, bylo zapojení celé naší rodiny do péče a návštěv u tatínka a vy jste nám to vždycky umožnili. V průběhu více než 3 měsíců, které jsme u vás strávili, jsme společně zažili mnoho dnů naplněných radostí, ale také řadu dnů těžkých, kdy nezbylo jenom čekat. Velmi si vážíme služby sester boromejek, jejichž láska k pacientům byla tak viditelná. Tatínek se naučil jedné z nich říkat „anděl“ a ona opravdu tím andělem je, myslím, že nejen pro něj.

Asi 5 týdnů před smrtí tatínek požádal o zpověď a smířil se s Bohem. To byla pro mě silná společná zkušenost na kterou nezapomenu.

Chtěla bych poděkovat jménem celé rodiny za vaši péči a službu lidem. Nikde jsem se s něčím takovým nesetkala, děláte dobrou práci, která má smysl. Děkujeme.

(z dopisu dcery pacienta)

 

 

  

Milý pane řediteli,

Vaším prostřednictvím bych tímto chtěl poděkovat všem v hospici za tu neuvěřitelnou péči, kterou jste mamince poskytovali. Vážím si samozřejmě standardu pokojů a vší pečovatelské technické výbavy, která si nic nezadá se standardem u nás ve Švédsku. Byl jsem nadšen možností z pokoje volat videohovory s drahými v dálce přes internet – v tom jste zřejmě mezi světovou špičkou – ale to není to nejdůležitější.

To nejdůležitější je atmosféra něžné lásky a úcty k nemocným, která u vás panuje. Váš přijímající lékař byl prý ten, který se mamince nejvíce věnoval ze všech lékařů, které kdy poznala. Ta láskyplná atmosféra proniká do všeho jednání, od klepání při vstupu na pokoje, přes s úsměvem a ochotně poskytovanou pomoc při nejintimnějších úkonech až k duševní a duchovní podpoře v těžkých chvílích. U vás jsou tak hodní lidé, že jsem někdy skoro věřil, že jsem potkal anděla Páně.

Váš, v Čechách stále bohužel ještě neobvyklý, postoj k pacientům, vystihuje citát mé maminky první den u vás: „Já se jen bojím, že je to sen, já se bojím, že se probudím a budu zase v nemocnici.“

(z dopisu Prof. Dr. P.D., syna pacientky žijícího ve Švédsku)

 

 

 

Vážení zaměstnanci děkuji za projevenou účast k úmrtí mého tatínka... Jsme s celou rodinou rádi, že poslední dny svého života strávil ve vašem hospici. Váš přístup o kterém jsme se mohli několikrát přesvědčit, byl vždy ne jenom profesionální, ale především velice lidský. Proto by jsem Vám všem chtěl ještě jednou poděkovat a poklonit se Vaší nesmírné citlivosti a krásnému přístupu k lidem které jste nikdy neviděli, ale staráte se o ně jako o vlastní. Vidíme kolem sebe hodně zloby, neštěstí a nenávisti. Kdykoli jsem přijel za tatínkem vždy na mne padla absolutní pohoda jako by jsem se ocitnul v jiném světě. I za tyto pocity Vám děkuji. Vždy na Vás  budu s úctou  vzpomínat.

(z dopisu syna pacienta)

 

 

 

Chybí síla k odepsání za Vaší úžasnou péči. Nesmírně si vážíme toho, že existuje zařízení a skvělí lidé, jak jsme vás poznali. Mamka byla v závěru života moc spokojená. Děkujeme za všechno.

 (z dopisu syna pacientky)

 

 

 

Dobrý den, dnes je tomu právě 2 roky, co moje máma odešla do jiného světa. Posledních pár týdnů svého života strávila va Vašem hospici a já denně děkuji Bohu, že nám bylo dáno setkat se právě s Vaším personálem v prostředí Vámi vytvořeném. Znovu a znovu si vybavuji dny, které jsem v hospici mohla prožívat v její společnosti. Byla klidná, usměvavá, uvolněná. Tím byla naplněná atmosféra celého hospice; každý, s kým jsem se u Vás   setkala, měl kdykoliv povzbuzující úsměv, pár milých slov, chvilku na uvaření čaje, emoční podporu. Nikdy ani jediný náznak nevole, únavy, nesouhlasu, spěchu. Hluboce se před Vámi skláním a děkuji. Děkuji.
Vzpomínám na Vás s láskou a pokorou, naučili jste mne hodně. Přeji Vám dny naplněné radostí, klidem a láskou.

(z dopisu dcery pacientky)

 

 

 

... Přesto všechno na Vás všechny moc myslím a jsem Vám moc vděčná za pomoc a podporu v těch těžkých chvílích. Jste andělé na zemi, obdivuji Vás za práci, kterou děláte, obdivuji Váš přístup k nemocným, k jejich blízkým. Nebýt Vás, nevím, jak bych to zvládala. Děkuji za to, že jsem mohla být v poslední chvíli s mamkou, že jste mi dodali potřebnou odvahu. Tak moc se lidé umírání bojí a přitom jsem v té chvíli cítila, že tam skutečně mám být. Přeji Vám všem hodně zdraví a díky, díky, díky.

(z dopisu dcery pacientky)

 

 

 

Rakovina střev. Po několika měsících progrese a neúspěšné léčby, nastává poslední fáze. Všichni to víme, ale vzájemně se přesvědčujeme, že to bude dobré. 

Přijíždím s otcem do okresní nemocnice. Krvácí do plen, špatně dýchá, je ve stressu. Sháním doktora, sestry si nás přehazují, telefonují, neví. Po hodině přichází naštvaná doktorka: co si myslíte?, že jste tu sami?, víte co musím vyřídit pacientů?

Následuje policejní výslech, konečně příjem na pokoj, kde se tísní šest starých pánů zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí určitě potřebují přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz.

Dělá se mi špatně po několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s bonboniérou, dvě sestřičky u kafe, za dveřmi zaslechnu "... ten novej příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce". Další práce, protivná, špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, frustrace, bezmoc, hořkost, vztek, já, personál, pacienti.

Příští tři týdny denně hodinové návštěvy na kraji postele. Pocity viny (copak neumím tátovi zařídit ani důstojné umírání?). Dozvídám se o hospici, mluvím se sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně.

Přijíždíme do hospice, z budovy vychází 3 nebo 4 sestřičky, pomáhají s nosítky, otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že jsou rády, a když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize, moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím.

Po dvou týdnech otec zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku. Umřel tiše a neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím jak umřel. Má matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako předtím 52 let.

Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na smrtelné posteli, neviděl jsem staré, zchátralé tělo, ale člověka plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v hospici. Jsem jim za to nevýslovně vděčný.

(z dopisu syna pacienta)       

 

 

 

...Byly jsme kamarádkami od 10 let a za ta léta jsme o sobě věděly vše. Věděla jsem, že se smrtí je smířená, jen se bála umírání.Velmi vám všem děkuji, že mohla své poslední dny prožít ve vaší péči, kdy jste ji denně dávali najevo, že jste tady pro ni. Že jste udělali vše pro to, aby netrpěla - ani fyzicky, ani duševně. Svou vůlí, pokorou a statečností se jistě i vám zapsala do srdcí.Všechno zlé je pro něco dobré - už se slova hospic tak nebojím, nemám předsudky. 

(z dopisu kamarádky pacientky)

 

 

 

...Ještě jednou Vám chci moc poděkovat za vše, co jste udělali pro mou maminku v posledních dnech jejího života. Je mi líto, že těch dnů nebylo víc, ale děkuji za každou hodinu, kterou mohla strávit ve Vaší laskavé profesionální péči, kde zároveň nechybí dobré slovo, pohlazení a kousek srdce. Ještě nikdy jsem nepotkala pohromadě tolik dobrých lidí s krásnou duší.

(z dopisu dcery pacientky)

 

 
CO JE NOVÉHO
11. 10. 2017
>>>

6. 10. 2017
>>>

29. 9. 2017
Místopředseda vlády Pavel Bělobrádek navštívil prachatický hospic ... >>>

27. 9. 2017
Srdečně Vás zveme na benefiční koncert Milana Schelingra & Band a skupiny New Sharks >>>

AKCE A UDÁLOSTI
 
 
 
Film o hospici (35 min.)
 
diskusní pořad (90 min.)
 

Film k výročí 10 let hospice (20 min.)
 
 
Film o hospici ( 3 min.)
(se svolením archivu ČT)
 
 
Film o hospici (32 min.)
(se svolením archivu ČT)
 
 
 
 
 
Hospic sv. Jana N. Neumanna, Neumannova 144, 383 01 Prachatice, tel: 388 311 726, fax: 388 311 727, e-mail: info@hospicpt.cz